Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Frantíci SPEKTR se před pár lety chytli vlny kapel typu BLUT AUS NORD či THE AXIS OF PERDITION a jak už víme z dřívějška, obstáli se ctí.
Od poslední řadovky „Near Death Experience“ uplynula dlouhá doba (v mezičase se kapela připomenula pouze prostřednictvím EP „Mescalyne“) a až nyní se na světě objevuje další kousek. Podobně jako v minulosti, i tentokrát člověka při jeho poslechu napadá, že zúčastnění muzikanti brali při komponování drogy. Hodně drog. „Cypher“ je totiž zfetovaný až běda.
Zatímco předešlá tvorba se nesla v takovém děsivém až hororovém duchu, jako kdyby vás přes noc zavřeli do údajně opuštěného sanatoria pro duševně choré, novinka zní, jako byste byli tamtéž pod vlivem psychoaktivní látky. A paranoia narůstá...
Faktem je, že jednotlivé kytarové linky, neřkuli celé pasáže, jsou hodně zkreslené, pokroucené a řezající, je zde spousta nervních ruchů, industriálních prvků a podobných libůstek, utvářejících tu správnou atmosféru. Místy to posluchač ocení, místy si může klepat na hlavu.
Ať už je to jak chce, cíl zaujmout a vystrašit je splněn a kapela může být i nadále po právu oceňována. Přesto nezapomínejme: drogy jsou špatné, to ano.
Já jsem nadšen. Ty drogy přece jen mají cosi do sebe a když přispějí k nalezení ideálního poměru mezi samotným hudebním výrazivem, byť poněkud zohaveným, a tunami osvěžujících, nikoliv obtěžujících, zpestřujících prvků, nemám proti jejich konzumaci výraznějších námitek. Mkaaay?
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.